Povodně: Máme tu maly pluvial?
(iHned) V únoru 1997 dostala redakce časopisu Vesmír příspěvek Zdeňka Vašků z České zemědělské univerzity o tzv. malých pluviálech, obdobích zvýšené srážkové činnosti a častých ničivých povodní na našem území. Autor popsal čtyři (roky 1078-1118, 1310-1350, 1560-1573, 1763-1771) a naznačil, že další by mohl být na cestě. Píše: "Žádný ze scénářů zpracovávaných pro Českou republiku nepočítá s nástupem malého pluviálu. Jenže vzhledem k naznačené periodicitě nelze takový směr vývoje vyloučit."
Prognóza se naplnila s děsivou rychlostí: červencové povodně na Moravě přišly dřív než článek stačil vyjít (je v zářijovém čísle Vesmíru). A od té doby přicházejí povodně téměř pravidelně. Přesto příběh naplněného varování zůstal stranou pozornosti, i když nabízí několik mimořádně cenných informací.
Ta nejdůležitější je, že velkým povodním se ani v příštích letech zřejmě nevyhneme a že s klimatickými změnami údajně způsobovanými lidmi to nemá nic společného. Ukazuje také ale, že pokud se věda dělá poctivě bez ovlivňování zájmovými skupinami, stále představuje mocný nástroj pohledu do budoucnosti.
Z.Vašků. Naše malé pluviály k přečtení ZDE (odkaz na on-line časopis Vesmír)
Dodatek: V posledních 150 letech ani v éře globálního oteplování (70-90.léta) zádný stoupající trend povodní nebyl. Žádná korelace s Keelingovou křivkou CO2. Je však možné, že po roce 2000 došlo k nějakému zvýšení, tak jak klima přirozeně kolísá v různých cyklech (PDO apod.). Viz můj článek ZDE. Na exaktní vyhodnocení posledních deseti let si asi jeste počkáme.
=============================
V článku Z. Vašků si citují i kronikářské záznamy. Což je odpověď panu Metelkovi na otázku, jak souvisí historie s klimatologií. Úzce.
O vlhké první půli 19.století.:
Zakladatel „filozofie selství“ a jeden z nejvýznamnějších představitelů naší rurální literatury spisovatel Josef Holeček napsal: „Otec se narodil r. 1813. Vypravovával, že za jeho mládí mnoho let za sebou bylo mokrých. Těžké jílovité půdy zkysly, zarostly plevelem a trávou, nadělaly se močály, rozšířily bažiny. Pamatuju, jak nám obilí zrůstalo na polích, jak otec nevěděl, má-li nedosušené svážet nebo čekat na lepší počasí, a jak svezené zase vyváželi za humna a snopy rozestavovali, aby se usušily. Stejně bylo se senem. Pole se orala do záhonů na krok širokých, mezi záhony stála voda, z ní vyrůstala přeslička a pryskyřník a jen na hřbetě záhonu bylo trochu chatrného obilí. To se počalo měnit, když mokrá léta minula. Mokrá léta padala až do r. 1860, ale stále řídčeji...“
Kdyby to bylo dnes, Al Gore by hned začal křičet, že za to může spalování ropy a zemního plynu.